Svět je divný místo. Na oko vypadaj všichni spokojeně a maj se strašně rádi, div by se láskou nesežrali, a pak když přijde na peníze, zjistíte, že některý lidi nejsou zase tak fajn. A já toho využívám. Kdo ste vy? Kdo sem já? To neni důležitý. Záleží jen na tom, kolik dáte. Dělal sem už na mnoha zakázkách a pokaždý je to to samý. Netvrdim, že je to vždycky jednoduchý, ale po čase se z toho stane rutina. Prostě děláte svojí práci, jenom jí musíte dělat zatraceně opatrně. Každý malinký škobrtnutí, neopatrný našlápnutí nebo jenom trochu hlasitější vydechnutí by vás mohlo stát život. Tak jako toho strážnýho u brány. „Jedna cigareta mě přece nezabije“, to vám řekne každej kuřák. Fakt je ten, že v noci ste pak docela dobře vidět.

Víte, nikdy sem nepochopil potřebu boháčů obklopovat se zvířatama. Ze svejch tučnejch kont by si jako ochranku mohli najmout půlku americký armády a místo toho pustěj na zahradu psy a doufaj, že bude všechno v pohodě. Boháči prostě neradi utrácej. Každej máme svoje chyby, ale tahle hra má přísný pravidla a skrblíkovství tu někoho vyjde opravdu draho. Zaplatí cenu nejvyšší, ale to už odbočuju. Chtěl sem jenom říct, že pes je sice fakt krásný zvíře, ale co do lstivosti se člověku rozhodně nevyrovná. Stačí vědět co mu chutná, a máte po starostech. Hehe, prej jedna cigareta .

V životě se nemůžete na nikoho spolehnout. Už sem o tom přesvědčil spoustu lidí a dneska na mojí pažbě přibyde eště jeden zářez. Nemůžete svůj život svěřit do rukou někoho jinýho, spokojeně si sednout do křesla a mnout si ruce, jak je o vás skvěle postaráno. Člověk je chybový zařízení. Zařízení se spoustou osobních potřeb. Největší problém totiž není jeho zranitelnost, křehkost jeho fyzický schránky, ani fakt, že se dá zabít i tkaničkou od bot. Problém nastává ve chvíli, kdy váš bodyguard potřebuje na záchod. Ale tohle neni můj styl.

Lidský vnímání okolí je absurdní. Kdekdo se bojí tmy, ale proč? Ve tmě nejsem vidět, stávám se míň zranitelnym a pro svou oběť mnohem víc nebezpečnym. Jenže já mam na rozdíl od Carsona to správný vybavení. Neřikám že ta televize je k ničemu. Dokonce až sem vidim co dávaj, ale já dávám přednost noktovizi a realistickýmu pohledu na svět. Svět je prej nejkrásnější z koňskýho hřbetu, jenže s tim se dá jen těžko souhlasit. Zvlášť když je tu se mnou můj nejlepší kámoš. L96A1 s šestinásobnym zoomem.

Až zejtra vyjde v novinách článek, že někdo oddělal „pana ministerkého předsedu“, budu pro celou zemi na pár tejdnů nejhorší deviant. Možná je to pravda, možná ne, ale než si sami odpovíte, vyslechněte si moje slova. Po zbrojáku pokukuje každý malý dítě, protože ví, že to není nereálný a na slušnou pistoli si bez problémů vydělá brigádou. Proč nikomu nevadí prodej zbraní? Proč si nikdo zhnuseně neodplivne, když Lockeheed Martin prodá letadla do zahraničí? Proč to nikomu nevadí? Odůvodněte si to jak chcete, ale odpověď existuje jenom jedna. Proto nejsem o nic horší než oni. Jedinej rozdíl je v tom, že já na to nemam živnosťák.

Takovýhle myšlenky mě předpadnou vždycky když pracuju. Popravdě, neni na nich nic špatnýho, jen se pak nemůžu soustředit na to co dělám. Už to holt neni co bejvalo. Po tváři mi tečou potůčky potu a moje ruka už taky není nejpevnější. Možná mě to přestalo bavit, možná sem si začal uvědomovat, že to co dělám není tak úplně správný, ale jednou sem něco začal tak to dokončim. Aaah, vůně peněz je nádherná.

Cvak. Odkudsi zdáli se ozval tlumený výstřel následovaný tříštěním skla. Tělo Charlese Carsona leží v obývacím pokoji obličejem k zemi obklopené skupinou pracujících policistů. A kousek opodál, v davu čumilů stojí člověk. Na sobě černé sako, v kapse tak tlustý štos bankovek, že by s ním klidně umlátil velrybu, a u srdce hřejivý pocit z dobře odvedené práce. Jeho jméno není důležité. On je hitman.

„Ahoj. Tak co, vzbudila v tobě přednáška bezmeznou touhu po vzdělání?“ Následoval úsměv zakončenej stokrát slyšenou defaultní odpovědí: „To ani ne, ale pořád je to lepší než se pachtit někde v bistru za pultem. Co ty?“
„To jeho povídání o Bohu bylo zajímavý.“
„Ty seš věřící nebo co?“
„Ani ne, veškerá moje víra padá s logickym paradoxem, že Bůh je dokonalej a nikdy nedělá chyby. Přesto stvořil nás.“
„A ty myslíš že sme chyba?“
„No, Bůh nás přece stvořil k obrazu svýmu. Nemůžu si pomoct, ale v tom případě to musí bejt drogově závislej lakomej alkoholik. Něco takovýho nepovažuju za výkvět dokonalosti …“
Smích. „To je kouzelný, dyžtak já sem Eva.“
„Rád vás poznávám mylady. Já sem nějakej Many. Chápu ale, že se kolem tebe motá hodně kluků a ty ména už asi nemáš kam ukládat. Můžeš mi řikat třeba dvěstěpadesáttrojko.“
Smích. „Ježiši nech toho.“
„Tak dobře, ale na oplátku přijmeš pozvánku na kafe. Máš teď taky volno, ne?“
„No, za čtvrt hodiny mam blok, ale učitel si stejně docházku nedělá.“

Vejška má tu výhodu, že tam prakticky nemůžete narazit na debila. Každá z těch krasotinek, co se tam tak rozkošně kroutěj na těch prťavejch židličkách, má něco v hlavě. Ideální místo pro každýho kluka, kterej od holky vyžaduje víc, než aby byla plodná. Ale co vlastní chyby? Já jednu mam. Dělám si zářezy. Nebaví mě s holkama chodit. Přijdu o veškerou volnost, musim pak brát ohledy eště na někoho. Zajímá mě jenom proces, kterej tomu předchází. Je to takovej boj s větrnejma mlejnama – snaha pochopit ženský.

Ahoj lásko, nechceš dneska přijet? Nechceš jít zejtra do kina? Nechceš se mnou jít venčit psa? Zejtra máme s holkama sraz v čajovně, nechceš se tam ukázat?

Všechno je to jenom předvojem finálního KO: „Nechtěl by sis pořídit miminko?“

Jak na to koukám já, tak děti sou možná radost ze začátku. I když to pořád brečí a musej se tomu měnit plíny, nakonec je to takovej malej, roztomilej, biochemickej zázrak. Pak to ale vyroste a sou s tim hrozný problémy. Ani by mně tak nevadilo, že to začne kouřit, chodit do hospody a tahat ze mě prachy. Hlavní problém vidim v tom obrovskym množství času, kterej tim člověk ztratí. On sice celej ten směšnej kolotoč dospělýho života stojí tak nějak obecně za hovno, ale děti maj nepřekonatelnej talent vyždímat i ten nejskrytější zbytek toho mála, co vám eště zbejvá. Je to takový carpe diem naruby.

Nejvtipnější na tom všem je ale něco úplně jinýho. I takovej ryzí hajzl jako sem já jednou podlehne tíze sraček vyplavenejch hormonální tsunami a začne přemejšlet o smyslu života. Žít užitečnej život? Propařit každou noc? Uchlastat se k smrti? Všechno to zní zajímavě, ale ať už si kdokoli blábolí co chce, pravda je jediná. Našim cílem je rozmnožit se. Přežít, rozšířit rod, dovést druh k vítězství. Jinak by celý naše primitivní životy v rádoby-elitářský lidský společnosti nebyly otroky přírodních chemikálií. Sme jenom zvířata, co si hrajou na něco víc. Sme směšný loutky matky přírody, co se v džungli betonovejch bloků trapně svíjej na zemi v testosteronový křeči a předstíraj, že cvičej break dance.

A tak, úplně sám, bloudim v tomhle zmatenym světě a mezi milionama dostupnejch ženskejch hledám tu pravou. Jak ale vypadá? Je to hodná vesnická holka, se slámově žlutejma vlasama, která vám každý ráno přinese snídani až pod nos, oslovuje vás drahoušku a peče buchty pro chudý děti nebo je to cílevědomá podnikatelka, která v noci shazuje falešnej úsměv, aby mohla dát prostor svýmu přirozenýmu já – tygřici v latexovym obleku, se zálibou v bičících a sprostejch slovech?

To já nevim, nikdo to neví. Proto chodim a hledám a snažim se jí najít. Ve škole, na zastávce, u sousedů, v barech … a pak se ráno probouzim a marně hledám jakýkoli vodítko. Co sem dělal minulou noc? Kolik sem utratil? Kde to sakra sem? Do hajzlu, už zase. Jedna noc je stejná lež jako jedno pivo. Chudák holka, to sem jí nechtěl udělat …

Mlčky si položim popelník na břicho, zapálim si cigáro a snažim se na nic nemyslet. Jenom se tak poklidně válim a pozoruju, jak kouř líně stoupá ke stropu aby se během okamžiku jako mávnutím kouzelný hůlky rozplynul ve smradlavou mlhu. A jak si tam tak ležim, nevědomky polohlasně promluvim ke svýmu cigáru: „Tak už mě kurva zabij ty děvko.“